Den daňové svobody 2001

Státní pokladna spolkne v České republice každoročně kolem 40 procent výdělků, které by jinak zůstaly v kapsách občanů či firem. Politici se přou, zda je to málo, či hodně. Kdyby vláda vybírala peníze tak, že nejdříve lidé zaplatí daně a až pak si mohou vydělávat pro sebe, předěl by nastal právě dnes. Liberálové dnešnímu dni říkají den daňové svobody a nechybělo mnoho, aby jej celá země slavila jako státní svátek. Loni o tom dokonce hlasoval parlament.

Graf: DEN DAŇOVÉ SVOBODY (DDS) V ČESKÉ REPUBLICE (2000 – 2001)

Zdroj: www.dendanovesvobody.cz

„Připadalo mi to jako srozumitelný způsob, jak lidem vysvětlit, jak vysoké je u nás daňové zatížení. Spousta lidí si vůbec neuvědomuje, že odvody pro stát jsou tak velké,“ říká poslanec Unie svobody Pavel Němec. Právě on chtěl rozdělit rok jednodenní pauzou, která by se posouvala podle aktuální velikosti daňového zatížení v daném roce.

Termín pro den daňové svobody počítají liberálové tak, že nejprve sečtou všechny příjmy veřejných rozpočtů a porovnají je s hrubým domácím produktem očekávaným v daném roce.

Různým institucím vychází takto spočítaná míra zdanění různě. Podle Liberálního institutu, který je v tuzemsku největším propagátorem daňového dne, se přes stát letos přerozdělí 43 procent HDP.

Odpovídající část roku uplyne právě dnes. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) uvádí jen 40,6 procenta, takže den daňové svobody by podle této statistiky připadal na konec května.

Podle OECD je zdanění v České republice nadprůměrné. Průměr celého bloku činí 36,8 procenta díky velké váze USA a Japonska, kde jsou daně tradičně nízké. Ale ve vyspělé Evropě má nižší daně než Česko pouze Maďarsko, Španělsko a Irsko.

Tento argument často používají vládní politici, podle nichž se Česká republika v budoucnu nevyhne dalšímu růstu daní. Podle sociálních demokratů se jedná o cestu, jak uniknout vysokým rozpočtovým schodkům. Vláda tuto strategii schválila i jako součást kroků chystaných před vstupem do Evropské unie a tento dokument odeslala Evropské komisi. Daně by se podle tohoto plánu měly během příštích tří let zvýšit o 150 miliard korun.

Obhajovat zvýšení daní argumentem, že v porovnání s Evropskou unií má republika ještě rezervu, ale podle opozice není fér. „Důležité je srovnávat se s tím, jak Evropa vypadala, když byla ve stejné situaci, v jaké jsme nyní my,“ uvedl stínový ministr financí Čtyřkoalice Ivan Pilip. Sám slibuje, že jeho strana bude naopak prosazovat snížení daní. Podobně hovoří ODS.

„Přes zvyšování daní neboli zvyšování příjmů státního rozpočtu cesta nevede. Řešení napjatých veřejných financí musíme hledat primárně na výdajové straně rozpočtu,“ uvedl tento týden předseda ODS Václav Klaus.

Podle sociálních demokratů nebude snižování daní možné, protože stát by v dnešní podobě nemohl fungovat. „Musíme se připravit na to, že daně budou předvolební téma. Jasně říci, že v mezinárodním srovnání jsme pod průměrem,“ uvedl před časem předseda ČSSD Vladimír Špidla.

Před dalším zvyšováním daní opakovaně varovala Světová banka, podle níž je zdanění už nyní vysoké a rozpočtové deficity je nutné řešit omezením výdajů. Zahraniční ekonomové ovšem tvrdí, že úspěchem bude i to, zůstanou-li daně stejně vysoké jako dnes.

„Čekají vás velké náklady spojené se vstupem do EU, státní rozpočet má velký schodek, penzijní systém se dostává do ztrát a velmi nákladná je také očista bankovního sektoru. Sotva si tedy dovedu představit, že by zdanění v Česku mohlo klesat,“ míní ekonom Deutsche Bank Moritz Schularick.

Více dětí znamená méně daní

Kdo chodí do zaměstnaní a nechává si daně spočítat v mzdové účtárně, má prakticky jedinou šanci, jak významným způsobem na daních ušetřit: oženit (vdát) se a vychovávat děti.

V České republice totiž podobně jako ve všech vyspělých zemích platí, že rodinám stát část daní odpouští. Za manželku (manžela) bez vlastních příjmů a za každé dítě je to zhruba dvacet tisíc korun ročně.

Pokud tedy statistici měří, na kom stát při výběru daní nejméně vydělává, pak jsou to právě rodiny s dětmi.

Pokud má navíc taková rodina podprůměrné příjmy, pak v konečném součtu od státu dostane víc, než na daních a sociálnímpojištěnízaplatí. U méně majetných rodin s více dětmi mohou být rozdíly ve zdanění velmi markantní.

Ze statistik OECD například vyplývá, že svobodný bezdětný člověk se mzdou 9 tisíc korun, což jsou dvě třetiny průměru, odvádí státu dvacet procent toho, co vydělá.

Pokud by se však stejná osoba starala o dvě děti, pak na sociálních dávkách dostane víc, než zaplatí na daních, takže se v konečném součtu s čistým příjmem dostane o 16 procent nad svůj výdělek. V tuzemsku jsou tyto daňové úlevy jedny z nejvyšších. Výraznější navýšení čistých příjmů by rodina ve stejném postavení získala jen na Islandu, naopak v Německu či ve Francii by se do plusu vůbec nedostala.

Největší zdanění se týká samostatně žijících jedinců s velkými příjmy. Například z dvacetitisícové mzdy na odvodech státu zaplatí přes třicet procent.

Odpočty na jednotlivé členy domácnosti jsou v daňových zákonech stanoveny pevnou částkou v korunách. S postupem času a s růstem nominálních mezd význam těchto odpočitatelných částek klesá a poslanci je jednou za čas zvyšují. Naposledy se tak stalo předloni a nyní se připravuje další novela. „Chceme zvýšit tyto položky ještě před volbami,“ uvedl stínový ministr financí za Čtyřkoalici Ivan Pilip.